Jednoho prosincového rána

1. března 2018 v 20:00 | casualgirl |  Poetry
Tuhle básničku jsem napsala už v prosinci (obviously), je trochu inspirována Wolkerovou poezií, která mě hrozně moc oslovila. Když jsem jí psala, bylo takové to dokonalé prosincové ráno. Sníh, mlžný opar, rozespalost, čaj v ruce, deka a tak. Prostě idylka. Tak si to můžete představit, až jí budete číst :-)

Jednoho prosincového rána

Oh, rána, rána, jak ospalá býváte,
když k naší černé zemi po noci klesáte,
snášíte se lehce jako sen,
ale za vámi často zůstává pravda jen.

Pravda o bolesti, smutku a maskách,
pravda o rozvodu, hrubosti a mrtvých láskách.

Nikdo nemá rád to ranní probuzení,
ve kterém zima je a čas není,
a tak se jen vstane a jde,
tam kam se musí, tam kde je zle.

Ale rána umí být i pěkná,
jako když například,
v létě u oken otevřených, sedí pták
a začne prozpěvovat
a vy máte čas,
a zima vám není,
to je to letní opojení,
chce se vám vstávat a sdílet nesdílné
mít radost ze života a žít jen upřímně.
Věříte v budoucnost, minulost pro vás není,
ale to je jen v letním opojení.

Kdo by byl řekl, že časy se mění,
že v létě je něco, co v zimě není.
Smutek a bída, mráz a žel,

každý má svého kus úděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama