Srpen 2017

Problémky nezadaných

30. srpna 2017 v 20:55 | casualgirl |  Diary
Nevím, jestli to znáte. Možná jste už tak dlouho v nějakém vztahu, že na tyhle věci ze světa "single lidí" zapomínáte, a nebo se možná tyhle věci dějou jenom mě, každopádně, dejte mi vědět, kdybyste se v tom, co napíšu nějak našli.

Začíná to normálně. Vždycky to byl kamarád, a najednou BUM...pozve vás do kina, jen Vás, na něco o čem ví, že to máte rádi, pozdě večer.
Je to rande? Ne, to nemůže být...Ale jo, je to rande.
Chová se jinak. Pokradmu se na vás dívá a nevědomky vás tím neskutečně vytáčí. Přemýšlíte téměř nad vším, co v jeho přítomnosti uděláte. Mohl by si to, že si přehodíte nohu přes nohu vyložit tak, že s ním flirtujete? Červenáte se a vzápětí se na sebe hněváte. Vyložil si tak tohle červenání? Jestli tu nohu ne, tak tohle už určitě musel.
Do kina spolu s vámi pozvete další dva kamarády a kamarádku. Tak, už to jako rande rozhodně vypadat nemůže.
Bojíte se zeptat těch, co jsou kolem, co si o tom všem myslíte. Máte ho rádi, ale když on vás tak hrozně nepřitahuje. Vždyť on je sakra jen váš kamarád! Proč se všecho vždycky musí tak strašně zvrtnout?!
Všímáte si, že si téměř všude sedá vedle vás a všechno vás na něm vytáčí. A přitom jste ho ještě nedávno měli tak rádi.
Ne, máte ho rádi pořád, a tím je těžší ho odmítnout. Tím je horší s ním mluvit. Tím je bolestivější se mu dívat do zlomených očí, pokaždé když ho odmítnete.
Kamarád do deště je přece navždycky, že?

Friendzoned

Mlčíme...

29. srpna 2017 v 20:00 | casualgirl |  Téma týdne
Umění mlčet je umění téměř vždycky. Komu by se chtělo mlčet, když někdo zahořkle nadává na něco, co je blízko jeho srdci? Komu by se chtělo mlčet, když zná něco, co by mohlo jeho příteli vyčarovat ve smutných očích hvězdičky? Kdo by chtěl mlčet, když se mu někdo vysmívá za něco, co on už dávno dokázal překonat? Kdo umí mlčet, když chce ve skutečnosti řvát?
Mlčení je těžké, stejně těžké jako je občas mluvení. A je to vlastně celkem paradox. Protože mluvit se Vám stejně vždycky chce nejvíc ve chvílích, kdy byste měli raději mlčet.
A my se koušeme do jazyka, zatínáme pěsti, ryjeme si nehty do stehen, jen abychom měli své pusy zavřené. A proč?
Mlčíme, abychom neublížili.
Mlčíme, když nechceme lhát.
Mlčíme, abychom skryli, co ve skutečnosti cítíme.
Mlčíme. On mlčí. Ona mlčí.
A v očích máme lásku a nenávist.

The truth about Anorexia

28. srpna 2017 v 23:52 | casualgirl |  Diary
Být anorektička není jednoduché. Čím lepší jste, tím víc vás to zevnitř rozežírá. Tím víc vám to bere to vaše staré já. Paradoxně ta nemoc nejí nic, než po kouskách vás. Křičíte, jste smutní, říkáte věci, které byste nikdy neřekli, že řeknete. A nemusí to nutně být jen lži typu "Já nemám hlad".
Celou dobu máte pocit, že ti, co vás nutí jíst, vás doslova "cpou" jen proto, že vám chtějí udělat špatně, chtějí, abyste byli tlustí a nelíbili se sami sobě. Myslíte si, že vám ve skutečnosti závidí. Hádáte se s nimi, odstrkujete je, i když jediné, co v tu chvíli po hádce často potřebujete je jen pevné teplé objetí a ujištění, že vás ti dotyční opravdu stále milují. Ale jak jim to máte vysvětlit? Snažíte se jim dát najevo, ať vás neobjímají a oni si myslí, že je to kvůli tomu, že je nemáte rádi, nebo že jste na ně naštvaní. Nechcete říct, že to je kvůli tomu, že vám vlastně pořád všude trčí kosti. Postupně se vám loupe kůže a co hůř, padají vám vlasy. Ty, které jste celý život tak opečovávali. Vaše zlatohnědá pýcha, koruna vašeho já. Řídne, tmavne, láme se.
Koukáte se na všechny ty odstrašující případy, a zatraceně moc si přejete nebýt takoví. Už se rozhodnete, že s tím něco chcete udělat, jste odhodlaní, ale při příští příležitosti? Radši utečete. Jste zbabělí, bojíte se přibírání víc, než dřív, když jste měli normální váhu.
Taky hodně často brečíte. Nejste silní. Bojíte se. A je vám skoro pořád děsná, příšerná, nesnesitelná zima. Klepete se téměř všude. Ruce už se vám neprokrvují vůbec.
Můžete na sobě pozorovat všechny obratle, všechna žebra a dokonce i pánev, vidíte na sobě vše a všechno vás bolí. Když děláte sklapovačky, cítíte dolní obratle a bolí Vás páteř.
Máte kruhy pod očima, které vypadají den ode dne jen hůř a hůř, zapadleji a postupně se kalí a šednou.
Taky trpíte na zácpu. Na záchod jdete asi tak jednou za čtyři dny.
A nemáte menstruaci. Nic. Až teď jako by vám docházelo, jak moc je důležitá. Z představ šťastné rodiny se třemi dětmi se vám vytvoří představa vyhublé sebe se sklenkou vody v prázdném bytě. Ztrhané a žalostně smutné v tichu prázdného domu.
Ruce máte pokryté šupinami, drolí se. Už nevíte, co máte říkat, když se další blízký Vašemu srdci zhrozí, co se to s Vámi stalo. Neumíte mu vysvětlit, že si to vlastně přejete.

Stát se anorektičkou je těžké, ale jakmile se jí jednou stanete, hledáte jen těžce cestu na zpátek.