When your class sucks

2. září 2018 v 22:59 | casualgirl |  Diary
Jedna z mých kamarádek se pokusila o sebevraždu.
Jak moc musí být člověk zoufalý, aby udělal něco takového? Jak moc musí být zlomený? Jak moc bezradně se musí cítit? Jak moc se musí nenávidět?
A na kolik tomuhle člověku pomůže, když ho někdo zesměšňuje, pomlouvá, projevuje mu pohrdání a má neustálou tendeci řešit každé slovo, co řekne nebo každou věc, co udělá? Jak moc to tomuto člověku asi pomůže v cestě za sebeláskou?
Nechci tu tvrdit, že za to všechno mohli oni.
Nemohli.
Ale pravda je taková, že to rozhodně nezlepšili. A možná, možná to i začali.
Taky nechci tvrdit, že to dělali s tímhle úmyslem.
Nedělali.
Podle mně ne.
Nikdo přece nepomlouvá a nesměje se člověku s úmyslem ho zdeptat tak, aby skončil v Bohnicích. Anebo snad ano?
Nevím, tohle tvrdit nehodlám.
Ale měli by se nad tím sakra někdy zamyslet, ne? Copak jsem v té třídě byla celou tu dobu jen já?
A stejně...
Největší paradox na tom je, že jsem se je snažila, a pořád z nějakého důvodu snažím, omlouvat. Snažím se najít příčinu toho, proč mají takovou zhýralou potřebu nás už osmým rokem takhle bez přestání šikanovat.
Jsou to moji spolužáci, sakra.
A přece zase tak zajímavé životy nemáme. Tak proč nás řeší pořád dokola? A proč mě to pořád tak neuvěřitelně sere, vytáčí a rozesmutňuje?
Osmnáct let. Člověk tak nějak předpokládá, že v tomhle věku už by všichni měli mít dost rozumu na to, aby se k sobě chovali s respektem. Nebo přinejmenším ne jako prasata.
Omyl.
Uvědomují si někdy, jak moc ubohý je to, co dělají? Přemýšlí nad tím někdy tak jako já? Nebo už jsou tak zvyklí na to všechno, že nemají ani potřebu o tom přemýšlet. Bolí je to taky nebo ze sebe mají dobrý pocit? Chápou, že jejich slova mohou reálně ostatním lidem ublížit?
Kdybych věděla alespoň to...
A k nim se mám vrátit. Je mám zítra vidět.
Ne.
Děkuju.
Nepotřebuju.
A upřímně,
hlavně nechci.

 

Sebeláska

3. června 2018 v 20:37 | casualgirl |  Diary
"Miluj se."
"A jak?"
"Vcelku."
"Ale co když nemůžu?"

Je to strašně diskutované téma. Zdá se, že o tom mluví každá celebrita, píše se o tom v každém článku. Všichni sdílejí emotivní příběhy jejich cesty k sebelásce a sebevědomí. Skoro každý vás k sebelásce nutí a přitom? Kdo to opravdu umí? Kdo se doopravdy dokáže mít rád? A nemluvím teď jen o těch příjemných částech, mluvím i o těch částech, které prostě nezapadají do měřítek. O tlustých stehnech, o vystouplých pihách, o celulitidě a o špeku na břiše, kterého se nezbavíte ani po stovkách sklapovaček. Kdo doopravdy dokáže mít tuhle část sebe rád? A kdo ji dokáže dokonce milovat? Kdo dokáže milovat svoje "chyby", i když ho celý život učili je nenávodět nebo skrývat?

Je to běh na dlouhou trať a mě osobně chybí do cíle ještě hodně kilometrů. Nevím, jestli tam vůbec kdy doběhnu, ale to nevadí. A o tom se tu chci bavit. Nevadí nevědět. Lidé jsou nespokojení, pokud nevidí okamžité výsledky, pokud nevidí okamžité řešení. Nedokáží postupovat krok po kroku, hrozně rychle se pro něco nadchnout a potom od toho stejně rychle dokážou upustit. Nedokáží se radovat z malých krůčků...ale v případě sebelásky, to jinak nejde. Jestli se jednomu človeku z tisíce, z milionu, podaří se jednoho dne probudit a začít se mít rád, dobře pro něj, ale normálně to takhle nefunguje. Většinou trvá, než vůbec pochopíte podstatu toho, co od sebe vlastně očekáváte. Mít se rád, ale hlavně umět si odpustit. Odprostit se od představy "být dokonalý", přestat se srovnávat s ostatními a přijmout se takový, jaký jsem, respektovat se. Teprve potom se může začít mluvit o sebelásce.

Jak jsem psala na začátku, já rozhodně nejsem dokonalá, nikdo není dokonalý, chybí mi ještě hodně do toho, abych dosáhla sebelásky, ale raduji se pokaždé, když se mi něco takového třeba na pár minut podaří. Raduji se, když se na sebe podívám do zrcadla a nevidím tam ošklivou holku s tlustým břichem, malým zadkem, prsama na stranu a směšným nosem, ale krásnou, mladou ženu s pronikavýma očima a hezkým úsměvem, na kterou čeká celý svět, aby jí objevil.

A navíc, někdy se stačí jen zvednout hlavu a narovnat se, protože každý z nás má právo na to být spatřen.


Jednoho prosincového rána

1. března 2018 v 20:00 | casualgirl |  Poetry
Tuhle básničku jsem napsala už v prosinci (obviously), je trochu inspirována Wolkerovou poezií, která mě hrozně moc oslovila. Když jsem jí psala, bylo takové to dokonalé prosincové ráno. Sníh, mlžný opar, rozespalost, čaj v ruce, deka a tak. Prostě idylka. Tak si to můžete představit, až jí budete číst :-)

Jednoho prosincového rána

Oh, rána, rána, jak ospalá býváte,
když k naší černé zemi po noci klesáte,
snášíte se lehce jako sen,
ale za vámi často zůstává pravda jen.

Pravda o bolesti, smutku a maskách,
pravda o rozvodu, hrubosti a mrtvých láskách.

Nikdo nemá rád to ranní probuzení,
ve kterém zima je a čas není,
a tak se jen vstane a jde,
tam kam se musí, tam kde je zle.

Ale rána umí být i pěkná,
jako když například,
v létě u oken otevřených, sedí pták
a začne prozpěvovat
a vy máte čas,
a zima vám není,
to je to letní opojení,
chce se vám vstávat a sdílet nesdílné
mít radost ze života a žít jen upřímně.
Věříte v budoucnost, minulost pro vás není,
ale to je jen v letním opojení.

Kdo by byl řekl, že časy se mění,
že v létě je něco, co v zimě není.
Smutek a bída, mráz a žel,

každý má svého kus úděl.
 


Not so casual

28. února 2018 v 21:20 | casualgirl |  Diary
Taky si někdy připadáte, že jste úplně mimo? Úplně v jiné dimenzi, než všichni vaši vrstevníci? Věřte nebo ne, nejste v tom sami. A pokud si tak nikdy nepřipadáte, tak jsem taková asi jenom já, a v tom případě jsem já ta divná.
Například dneska. Znovu jsem si to uvědomila. Všichni plánují, kdy se znovu opijou. Kdy se půjdou zchlastat do němoty. Můj kamarád se dokonce i těší na kocovinu, nejlepší kamarádka plánuje s kým si dá brko. Dají dvě párty po sobě. Pařit, spát a pařit. Je jedno s kým, hlavně, aby měl chlast nebo trávu. Je jedno, kde, hlavně aby tam byl otvírák a zapalovač. Na co spát? Na co se spolu bavit? Na co vnímat, když nemusíte?
Nechápu logiku toho, jít někam, kde jste nikdy ani předtím nebyly, něco tam malou chvíli dělat a pak se zlít tak, že si další ráno nepamatujete ani svoje jméno, natož to, co jste dělali, kde jste byli, co jste řekli, nebo s kým jste byli včera večer. Na co?
Je to jedna velká přetvářka.
Jestli je to jediný způsob, jak v dnešní době někoho poznat, odmítám to. Nechci to.
Copak všichni chceme skončit jako moje kamarádka L., která se v 17ti vyspala s někým o 10 let starším po šílené jízdě v klubu s tím, že si o dva dny později nepamatovala, ani jak vypadal.
Co pořád všichni tak řeší?
Možná, že kdyby se k sobě všichni nechovali jako prasata, neměl by nikdo komplexy, které by musel léčit alkoholem neb drogama.
Hrajeme si na dospělé. Dospělí si zase hrajou na teenagery. Tak kde to jsme? Copak nikdo neumí přijmout to, kdo skutečně je? Copak nikdo neumí přijmout svou roli?
Všichni říkají, že pijí proto, že pak je jim všechno jedno. A je to pravda. Pak je ti jedno, jestli je ten, s kým se bavíš nepopulární, vysoký, tlustý, přitažlivý, nebo nějak trhlý. Nic neřešíš. Nikoho nehrotíš. Cítíš souznění. Pospolitost. Cítíš se uvolněně, protože tě nikdo nesoudí.
V normálním životě žijeme v hrozném napětí. Nedivím se, že to tolik lidí vyčerpává. Neustále vás někdo hodnotí. CO na sobě máte, co říkáte, jak vypadáte, jak jste bohatí, jak mluvíte, co jste udělali, co jíte, jakou máte barvu vlasů a náušnice, jestli jste očkovaní proti tetanu, kolik máte sourozenců, a tak dále. Ale do prdele...kolik problémů by bylo vyřešených, kdyby jsme si na nic nehráli, respektovali bychom se a nesoudili bychom se. Kdybychom mohli být sami sebou.
Vsadím se, že pak by se snadněji žilo a dýchalo.
Alespoň mě.
Ale třeba jsem divná...


All by myself

17. září 2017 v 15:00 | casualgirl |  Diary
Prší, mám na sobě nějaké fakt pohodlné oblečení, v ruce hrnek s nějakým čajem, drdol a v pozadí mi hrajou Little Things a připomíají mi dobu tak před 5 lety, kdy jsem byla totálě poblázněná téměř do každého boybandu s hezkými kluky, který tenrát existoval. Doma je klid, je mi teplo. Nakloním se k oknu a pozoruju, jak stromy lomcuje vítr a dešťové kapky nepravidelně dopadají na silnici, kde se následně slévají v malý potůček tekoucí přímo do lesa. Ničím se netrápím. Za nějakou chvíli, takovou půlhodinku, když déšť ustane, vyjdu s foťákem ven a fotím. Dýchám čerstvý kyslík a poslouchám lesní ticho. Procházím se, alespoň hodinku. Vrátím se domů a pustím si nějakou další hudbu, možná Coldplay. Něco upeču, asi bábovku, tu mám fakt ráda. S banány a oříšky. Když jí vyndám z trouby, ješt teplou si jí dám. Při nejlepším s hrníčkem mléka. Sednu si na gauč a podívám se na nějaký hezký film, zacvičím si jógu, jdu běhat. Vrátím se, protáhnu a osprchuju. Vezmu si knížku a chvilku si čtu. Začínám mít hlad, udělám si svou nejoblíbenější "studentskou" večeři skládající se z chlebu zapečeného s mozarellou. Chvíli ještě pokračuji v knížce, pak si vyčistím zuby a lehnu si do postele. Čerstvě povlečené. Namažu se svým tělovým krémem s vůní kokosu. Napíšu článek o tom, jak krásná jsou deštivá podzimní odpoledne. Dám si další čaj. Zavřu oči a...

Why not?

16. září 2017 v 11:00 | casualgirl |  Téma týdne
Chtěla bych tetování, na kotníku.
Chtěla bych si koupit barvy a plátno a několik dnů jen malovat.
Chtěla bych toho hodně nafotit a potom udělat v Santanderu svou výstavu.
Chtěla bych si vzít krosnu a jet na nějaký velký trip do Brazílie, Peru a Argentiny,
Chtěla bych se konečně zamilovat.
Chtěla bych do Petrohradu na Labutí jezero.
Chtěla bych přečíst nějakou kvalitní knížku o Self love.
Chtěla bych jet do Indie a koupit si tam njaký barevný šátek.
Chtěla bych vzít tátu na koncert Leonarda Cohena.
Chtěla bych napsat nějakou knížku.
Chtěla bych se naučit neodmítat lidi a šířit všude jen radost.
Chtěla bych s mamkou jet na Madagaskar a každý den se probudit do vůně vanilky.
Chtěla bych jít na nějaký klavírní koncert a taky na koncert Coldplay.
Chtěla bych uběhnout maraton.
Chtěla bych se naučit milovat každého bez ohledu na to, jaké má chyby a vzhled.
Chtěla bych bráchy na týden vzít někam, kam by se rádi podívali.
Chtěla bych si postavit dům u moře.
Chtěla bych....

A proč ne?


Anorexia

15. září 2017 v 21:28 | casualgirl |  Poetry
Tuhle báseň jsem složila, když jsem se léčila z anorexie. Bylo to těžké období, hodně jsem se hádala s rodiči, uzavírala jsem se před kamarády a celý den nemyslela na nic jiného, než na to, abych náhodou nesnědla o sousto víc, než jsem si naplánovala. Ta nemoc mi sebrala něco přes rok. Až teď se o mě rodiče konečně přestávají bát a začínají mi znovu věřit... Tuhle nemoc bych nepřála nikomu.

Vždycky přijde nečekaně,
hladová po mě, celá vyhublá.
Kousne si a přidá ještě,
navzdory zdrojům celá vyhládlá.
Bere mi osobnost,
zakrývá tvář,
ničí mi nevinnost
působí pláč.
Nemám jí ráda,
chce u mě být,
leze mi do hlavy,
nedá mi klid.
Potichoučku šeptá mi,
spoustu slůvek do ucha.
ostré jsou jak růže trní,
těžké jako záclona.
Drží se pak v hlavě mé,
celé zvučné a znělé.
I když vlastně v reálu,
mají smyslu po málu.
Celou mojí rodinu ustavičně obtěžuje,
rozvrací a nadává, slovy ubližuje.
Nikdo rád jí nemá, přesto se mě drží,
chce si se mnou povídat, myšlenky mi střeží.
Učit mě lhát,
hlavně sama sobě,
lekce dává zadarmo,
ovládá mě hodně.
Říkám věci, které říkat nechci
drží mi pusu, nutí mi kecy.
Ošklivá je, paradoxně tlustá,
vypasená z toho, co mi bere z ústa.
Ráda navazuje nová přátelství,
a jak si jí k tělu pustíš,
uvrhneš se v neštěstí!
Slabost pro ty s depresí,
nikdy netajila,
Její úsměv zamrazí,
je v něm skryta síla.
Pohádku o kráse,
ráda lidem vypráví,
ve skutečnosti, ale
ošklivost jen přivádí.
Tolik lidí na světě,
přítelkyní jí nazývá,
i když kvůli ní jen
pomalinku umírá.
Nic víc, než láska,
nemůže tě zachránit,
musíš se milovat,
a smrti zabránit.


Zlomené přátelství

10. září 2017 v 22:30 | casualgirl |  Diary
Kdo by neměl rád takhle krásně sychravé neděle? Ráno prší, dopoledne se nebe zvolna roztahuje, a když vyjdete ven, vaše plíce blahem plesají, protože dýcháte krásně čerstvý vzduch. Den jako stvořený pro to napravit, co se zlomilo. Zašít pár ran na srdci nějakou jehlou a nití od vietnamců.
A přesně to jsem se rozhodla dnes udělat.
Bylo hezké mít nejlepší kamarádku a bylo bolestivé jí ztratit, ale takové věci se v životě dějí, hádám. Pamatuji si, jak jsme tancovali ve světle pouliční lampy a do tmy křičely slova naší oblíbené písničky. Proč mi to teď připadá jako dávná minulost? Měly jsme se opravdu rády, ale odcizily jsme se. Ale, když jsem jí dnes viděla, zjistila jsem, že je stále skvělá. Že ví, co od života chce, že má úžasného přítele, že se vlasně ani tolik nezměnila, i když přitom naprosto a úplně.
Pokaždé, když se usmála, říkala jsem si "Je to pravý úsměv, nebo ho jen kvůli mě předstírá? Nudí se nebo jí baví se mnou být?" a vzápětí jsem posmutněla z vědomí, že už v ní neumím číst tak jako dřív.
Přátelé jsou totiž jako cizí jazyk. Když cizí jazyk dlouho neprocvičujete, taky ho zapomenete. Stejné je to s přáteli. Pokud se přestanete vídat, zapomenete, jak s nimi vlastně "komunikovat", zapomenete na jejich non-verbální komunikaci, zapomenete jejich oblíbená jídla a věci, zapomenete jejich jednotlivá gesta a zapomenete dokonce i rozeznávat falešný smích od toho pravého. A když se to pokusíte napravit lze to ať chcete nebo nechcete, jen jehlou od vietnamců.


Problémky nezadaných

30. srpna 2017 v 20:55 | casualgirl |  Diary
Nevím, jestli to znáte. Možná jste už tak dlouho v nějakém vztahu, že na tyhle věci ze světa "single lidí" zapomínáte, a nebo se možná tyhle věci dějou jenom mě, každopádně, dejte mi vědět, kdybyste se v tom, co napíšu nějak našli.

Začíná to normálně. Vždycky to byl kamarád, a najednou BUM...pozve vás do kina, jen Vás, na něco o čem ví, že to máte rádi, pozdě večer.
Je to rande? Ne, to nemůže být...Ale jo, je to rande.
Chová se jinak. Pokradmu se na vás dívá a nevědomky vás tím neskutečně vytáčí. Přemýšlíte téměř nad vším, co v jeho přítomnosti uděláte. Mohl by si to, že si přehodíte nohu přes nohu vyložit tak, že s ním flirtujete? Červenáte se a vzápětí se na sebe hněváte. Vyložil si tak tohle červenání? Jestli tu nohu ne, tak tohle už určitě musel.
Do kina spolu s vámi pozvete další dva kamarády a kamarádku. Tak, už to jako rande rozhodně vypadat nemůže.
Bojíte se zeptat těch, co jsou kolem, co si o tom všem myslíte. Máte ho rádi, ale když on vás tak hrozně nepřitahuje. Vždyť on je sakra jen váš kamarád! Proč se všecho vždycky musí tak strašně zvrtnout?!
Všímáte si, že si téměř všude sedá vedle vás a všechno vás na něm vytáčí. A přitom jste ho ještě nedávno měli tak rádi.
Ne, máte ho rádi pořád, a tím je těžší ho odmítnout. Tím je horší s ním mluvit. Tím je bolestivější se mu dívat do zlomených očí, pokaždé když ho odmítnete.
Kamarád do deště je přece navždycky, že?

Friendzoned

Mlčíme...

29. srpna 2017 v 20:00 | casualgirl |  Téma týdne
Umění mlčet je umění téměř vždycky. Komu by se chtělo mlčet, když někdo zahořkle nadává na něco, co je blízko jeho srdci? Komu by se chtělo mlčet, když zná něco, co by mohlo jeho příteli vyčarovat ve smutných očích hvězdičky? Kdo by chtěl mlčet, když se mu někdo vysmívá za něco, co on už dávno dokázal překonat? Kdo umí mlčet, když chce ve skutečnosti řvát?
Mlčení je těžké, stejně těžké jako je občas mluvení. A je to vlastně celkem paradox. Protože mluvit se Vám stejně vždycky chce nejvíc ve chvílích, kdy byste měli raději mlčet.
A my se koušeme do jazyka, zatínáme pěsti, ryjeme si nehty do stehen, jen abychom měli své pusy zavřené. A proč?
Mlčíme, abychom neublížili.
Mlčíme, když nechceme lhát.
Mlčíme, abychom skryli, co ve skutečnosti cítíme.
Mlčíme. On mlčí. Ona mlčí.
A v očích máme lásku a nenávist.

The truth about Anorexia

28. srpna 2017 v 23:52 | casualgirl |  Diary
Být anorektička není jednoduché. Čím lepší jste, tím víc vás to zevnitř rozežírá. Tím víc vám to bere to vaše staré já. Paradoxně ta nemoc nejí nic, než po kouskách vás. Křičíte, jste smutní, říkáte věci, které byste nikdy neřekli, že řeknete. A nemusí to nutně být jen lži typu "Já nemám hlad".
Celou dobu máte pocit, že ti, co vás nutí jíst, vás doslova "cpou" jen proto, že vám chtějí udělat špatně, chtějí, abyste byli tlustí a nelíbili se sami sobě. Myslíte si, že vám ve skutečnosti závidí. Hádáte se s nimi, odstrkujete je, i když jediné, co v tu chvíli po hádce často potřebujete je jen pevné teplé objetí a ujištění, že vás ti dotyční opravdu stále milují. Ale jak jim to máte vysvětlit? Snažíte se jim dát najevo, ať vás neobjímají a oni si myslí, že je to kvůli tomu, že je nemáte rádi, nebo že jste na ně naštvaní. Nechcete říct, že to je kvůli tomu, že vám vlastně pořád všude trčí kosti. Postupně se vám loupe kůže a co hůř, padají vám vlasy. Ty, které jste celý život tak opečovávali. Vaše zlatohnědá pýcha, koruna vašeho já. Řídne, tmavne, láme se.
Koukáte se na všechny ty odstrašující případy, a zatraceně moc si přejete nebýt takoví. Už se rozhodnete, že s tím něco chcete udělat, jste odhodlaní, ale při příští příležitosti? Radši utečete. Jste zbabělí, bojíte se přibírání víc, než dřív, když jste měli normální váhu.
Taky hodně často brečíte. Nejste silní. Bojíte se. A je vám skoro pořád děsná, příšerná, nesnesitelná zima. Klepete se téměř všude. Ruce už se vám neprokrvují vůbec.
Můžete na sobě pozorovat všechny obratle, všechna žebra a dokonce i pánev, vidíte na sobě vše a všechno vás bolí. Když děláte sklapovačky, cítíte dolní obratle a bolí Vás páteř.
Máte kruhy pod očima, které vypadají den ode dne jen hůř a hůř, zapadleji a postupně se kalí a šednou.
Taky trpíte na zácpu. Na záchod jdete asi tak jednou za čtyři dny.
A nemáte menstruaci. Nic. Až teď jako by vám docházelo, jak moc je důležitá. Z představ šťastné rodiny se třemi dětmi se vám vytvoří představa vyhublé sebe se sklenkou vody v prázdném bytě. Ztrhané a žalostně smutné v tichu prázdného domu.
Ruce máte pokryté šupinami, drolí se. Už nevíte, co máte říkat, když se další blízký Vašemu srdci zhrozí, co se to s Vámi stalo. Neumíte mu vysvětlit, že si to vlastně přejete.

Stát se anorektičkou je těžké, ale jakmile se jí jednou stanete, hledáte jen těžce cestu na zpátek.

Kam dál